Gotika

Gotika

Gotika v roce 1150 přímo navazuje na románský sloh a v Evropě trvá až cca do roku 1500. Pojem gotický se užíval v období renesance jako hanobné slovo pro výtvory barbarů. V přímé konfrontaci s románským slohem, který byl strohý, přísný a nezdobný, je naopak gotický sloh dekorativní a v jeho novosti, až přezdobený. V gotickém slohu (zejména v malířství) se začíná prosazovat laicky-individuální přístup, kdy umělecké práce již nejsou soustředěny v mnišských dílnách a umělci jsou spíše organizováni v různých skupinách typu cech apod. K šíření gotického směru a myšlenek významnou měrou přispěly i kočovná hnutí, které se zabývaly převážně nástěnou malbou. Gotické umění samozřejmě slouží hlavně náboženství a šíření jeho myšlenek. Již se však objevují tendence a snaha o vyjádření osobnosti umělce a autoři vystupují z anonymity. V malířství je značný vývoj k zachycení a ztvárnění duševních pocitů, namísto pouhé naboženské symboliky. Umělci tvoří díla více plastické, dávají vyniknout hře světla a stínu. Dále náboženské motivy zasazuji i do přírodních scenérií či jiného pozemského prostředí. V gotickém malířství vznikají dva proudy, kdy prvni z nich směřuje k nadpozemským křesťanským výjevům a druhý si klade za cíl ukázat krásu pozemského života, který nám byl bohem dopřán. Divák již nemá mít pocit úniku do jiného (lepšího) světa, ale gotický směr mu ukazuje krásy toho skutečného.

Nástěnná malba bývá potlačena na úkor maleb na sklo a tvorby vitráží, jelikož gotické stavby byly okny hojně osazené a právě malba na sklo vytvářela uvolněný odlehčený pocit, který dotvářel zdobný prostor. Jedním z důležitých druhů gotického umění je i knižní malba, na kterou plynule navázala desková malba. Vyjímkou byla Itálie, kde silný vliv antické kultury napomohl hlavně rozvoji nástěnného malířství. Hlavní malířské školy gotiky v Itálii byly školy florentská a sienská. Architektura gotického slohu se soustředila hlavně na katedrály, hrady, mosty, ale i na městská stavení. Často je „zneužita“ románská stavba, která je pouze dozdobena gotickými prvky. V konstrukci gotických katedrál vyniká systém důmyslné konstrukce opěrného systému křížové klenby, která v kombinaci s mohutnými pilíři a sloupových podpěr, dovoluje stavět více do výšky. Gotické katedrály tím působí odlehčeně a vzdušně. Typickým gotickým znakem je lomený oblouk, který je použit většinou po celém obvodu katedrály. Dalšími znaky pro zdobnou gotickou architekturu jsou např. různé prohlubně, věžičky, výčnělky, chrlice apod. Gotické sochařství je vlastně pouze součástí architektury, kdy vznikaly reliéfy použité na průčelích chrámů či různé chrámové plastiky, chrliče a jiné dekorace. Postupně se však sochařství prosazuje samostatně a vzniká volná plastika. Plastiky jsou strnulé s oduševnělým výrazem v tváři a v převážné většině s náboženskou tématikou (ikony, piety apod.)

---

Hlavní představitelé:
Mistr z Flémalle (Campin) – Nizozemi, Bratri Limbourgovi (Nizozemi), Jan vanEyck (Nizozemi), Rogier van der Weyden (Nizozemi), Jacopo Bellini (italie), Hans Memling (Nemecko).

---

Další:
Angelico, Dieric Bouts, Meichior Broederlam, Filippo Brunelleschi, Duccio di Buoninsegna, Fra Carnevale, Cimabue, Francois Clouet, Jean Clouet, Francesco del Cossa, Dosso Dossi, Gentile da Fabriano, Jean Fouquet, Lorenzo Ghiberti, Giotto, Hugo van der Goes, Matthias Grunewald, Pietro Lorenzetti, Ambrogio Lorenzetti, Simone Martini, Mistr Litoměřického oltáře, Mistr Theodorik, Mistr Třeboňského oltáře, Mistr Vyšebrodského oltáře, Mistr z Moulins, Masolino da Panicale, Petr Parléř, Pisanello, Matěj Rejsek, Sassetta, Martin Schongauer, Cosimo Tura, Konrad Witz.