Renesance

Renesance

Renesanční umění vzniká v 15. a trvá až do 16.století , kde na něj navazuje baroko. Renesance, i když přichází po gotice, žádným způsobem na ni nenavazuje, naopak je s ní v plném kontrastu. V renesanci nenajdeme nic barbarského a ztuhlého. Renesance se otevřeně vrací k antice, ve smyslu inspirace, oslavy krásy člověka a přírody. Vzniká ale nové umění, které reflektuje nové skutečnosti i předchozí období gotiky. V odbobí renesance je umění poprvé vymaněno z náboženských vlivů a zadavately se stávají měšťané a šlechta. Díky této změně dochází i k rozšíření uměleckých námětů, které nemusí být pouze nábožensky zaměřené. Renesance klade důraz na harmonii jako celku a tím působí nezvyklým dojmem klasické celistvosti a jemné krásy.

V renesančním malířství si umělci stále námětově vybírají náboženské motivy z Nového i Starého zákona, ale především ty, které jim dovolí obdivovat krásu lidského těla. Náměty tvořili i bibické příběhy, které malíři zasazovali do tamní současnosti včetně tehdejších současníků. Vznikají malby mytologické, alegorické i plné současných detailů. Malba je plná propracovaných tvarů, výrazů , perspektivy, ale zároveň i jakýmsi zrcadlem malířovy duše a pocitů.
Setkáváme se zde hlavně s deskovým malířstvím a nově se začíná objevovat olejomalba. Olejomalba nejdříve navazuje na deskové malířsví a malíři tvoří na dřevě, později přechazí na plátno. Ideálem doby se stává vědec-umělec, protože tehdejší doba byla fascinována novými poznatky a technickým vývojem. Samozřejmě mezi nejznámější patří ve své genialitě Leonardo da Vinci a Michelangelo Buonarroti.
V pozdějším renesančním období se začínají objevovat znaky jako šerosvit a kolorit. Jestě později se začíná objevovat stupňování duševního výrazu a protažení postav, to jsou již náznaky manýrismu, který úmyslně narušuje principy renesančního umění. Italské období renesance dělíme na ranné (15. stoleti), vrcholné (1500-1520) a pozdní, které již splývá se zmíněným obdobím manýrismu. Nejvýznamější školy: škola florentská, umbrijská, ferrarská, benátská a padovská. Středem zájmu renesanční architektury je člověk. Vše je mu podřízeno a architekura je stavěna s velkou pozorností na jeho přítomnost, pohled, přirozenost a vnímání. Gotické stavby, které měly ohromit ve své monumentálnosti, střídají stavby (zámky, paláce, městská sídla, šlechtické domy), které jsou stavěny s citem a snahou vše držet v přirozené rovnováze.

I zde se projevuje vliv antiky a renesančním stavbám nejsou cizí prvky jako arkýře, sloupořadí a arkády. Cílem je dosáhnout vzdušného vnitřního prostoru pomocí složitých kleneb zakončené velkou kupolí. Plášť stavby již tvoří omítka nebo štuk. I sochařství se snaží co nejvíce přiblížit antickým vzorům a stejně jako v malířství, jsou zde tendence hry světla a stínu, jemných tvarů, práce s perspektivou a plasticitou za současného vyjádření vnitřních pocitů.

---

Hlavní představitelé:
Giotto di Bondone, Donato di Nicolo di Betto di Bardi (Donatello), Stefano di Giovanni, Paolo Uccello, Masaccio, Piero della Francesca, Carlo Crivelli, Giovanni Bellini, Andrea Mantegna, Sandro Botticelli, Domenico Ghirlandaio, Perugino, Hyeronymus Bosh van Aken, Leonardo da Vinci, Ercole de Roberti, Matthias Grunewald, Albrecht Durer, Lucas Cranach, Michelangelo Buonarroti, Giorgio Barbarelli (Giorgione), Tizian Vecellio, Joachim Patenier, Palma Vecchio, Albrecht Altdorfer, Raffaelo Santi, Andrea del Sarto, Correggio, Rosso Fiorentino, Hans Holbein, Jacopo Robusti (Tintoretto), Pieter Brueghel st., Giuseppe Arcimboldo, Paolo Caliari (Veronese), Domenico Theotocopuli (El Greco).

David

DaVinci

El Greco - Trojice

Lescot