Rokoko

Rokoko

Název rokoko je odvozeno od slova "roccaille", kterým se označovaly nepravidelné orientalní ozdoby boltcového tvaru, které byly právě v rokoku hojně užívány. Rokoko přichází v 18. století jako směr, který je opakem mystického, reprezentativního a patetického baroka. Hledá jemnější a exotičtější motivy, výrazovostí jsou díla mnohem smělejší a uvolněnější, v rokoku se projevuje jasný posun k eleganci a přirozenosti. Motivem se často stávají milostné příběhy, lidské štěstí a žena, jako symbol krásy, rozkoše a erotična. V Evropě se rokoko prosazuje hlavně ve Francii za vlády Ludvíka XV. (1715-1774) v malbě, architektůře a uměleckém průmyslu (porcelán, nábytek a pod.). Rokoko je komorním završením reprezentativních epoch baroka a renesance. Oblíbenou technikou malby je pastel, většinou v lehkých barvách.

---

Hlavní představitelé:
Antoine Watteau, Francois Boucher, Jean-Baptiste Siméon Chardin, Jean-Honoré Fragonard, Giovanni Battista Tiepolo, Norbert Grund, Thomas Gainsborough.